Máme čivavu. Je to zvířátko milé, přítulné, ale dosti mazané. Běhá u nás po zahradě a dvorku, a když se mu to v létě líbí, tvrdohlavě odmítá jít domů spinkat. My bychom ho klidně nechali spát venku, jenže sousedi by se nevyspali. Také jednou usoudil, že šunka je nezdravá a nám lidem škodlivá.

Tak ji bez váhání zlikvidoval z deseti chlebíčků, rovněž máslový krém ze zákusků mu jednou velice chutnal. O co je náš pejsek menší, o to hlasitěji štěká. Když to dělá doma, mám pocit, že kulomet vydává tišší zvuky.

Na čivavu má atypickou velikost, protože je bez rodokmenu, takže jeden z jeho rodičů na 100% nebyla čivava. Je tedy o něco málo větší, než mnoho jiných pejsků stejné rasy.

Jednoho dne nám laskaví známí donesli pro pejska kosti z kuřete a kachny. Už dříve náš nejmladší člen domácnosti kostičky žral a nic se mu nestalo.
Byl toho celý pytel. Jednoho dne ráno jsem vzala pytel a nesla jsem pejskovi tuto dobrotu. Z kuchyně se ozval telefon. Položila jsem pytel na podlahu předsíně a šla jsme zvednout sluchátko. Samozřejmě jsem se chytla za jazyk a povídala s kamarádkou nejméně čtvrt hodiny. Když jsem přišla do předsíně, viděl jsem „boží dopuštění“. Po podlaze se válely rozházené kosti a, pejsek ležel spokojeně v pelíšku a zdatně se olizoval.

Za dva dny jsme šli na procházku, pejsek se zastavil, svěsil ocásek a začal bolestně kňučet. Lekla jsem se, pohladila ho a šli jsme dál. Po pár metrech se situace opakovala.

Další den vzala vnučka pejska k veterinářce mimo Jihlavu. Ta zjistila, že náš svěřenec má bříško plné kostí, které mu ucpaly střeva. Dala mu nějaké prášky, ale ty nepomohly. Když už pejsek další den nekakal a měl velké bolesti, vzali jsme ho do ordinace MVDr. Orthové.

Tam naše psovitá šelmička dostala klystýr a něco z ní vyšlo. Bylo to dopoledne a měli jsme přijít ještě ve 4 hodiny odpoledne. Podotýkám, že byla sobota, takže to většina pracující populace v našem státě nepracuje.  Pejsek se cítil lépe, ale ještě to stále nebylo ono. Dalo se tušit, že za těch několik dní má ve střevech ještě značné množství výkalů v pevném skupenství.

Odpoledne jsme přišli s pejskem znovu do ordinace a jiná paní doktorka mu dala znovu klystýr. Opět zavedla hadičku do konečníku a pomáhala prstem, aby vyšla značně páchnoucí směs.

Pětiletý vnouček, který celou proceduru sledoval ani nehnul brvou a smrad snášel s nepochopitelnou statečností. Vnučka, které pejsek patří, a ostatní členové rodiny v těchto dnech každou chvíli telefonovali, jak se vyvíjejí zdravotní potíže naše chlupatého miláčka.

Po klystýru jsme šli ven a pejsek se měl vykakat. Vnouček si stoupnul nedaleko něho a řekl, že bude fandit. Zaťal pěstičky a křičel: Do toho, do toho! Fandění pomohlo. Ze zadečku neboli čokodůlku vyšla skutečně jakási čokoláda, ale tekutá. I když jsme byli venku, smrad byl nepředstavitelně hrozný. Vrátili jsme se do ordinace, pejsek šel pod sprchu, kde mu byla očištěna příslušná část těla.

Hned po příchodu domů jsem věděla, že MVDr. Orthová a její kolektiv zachránil našemu pejskovi život. Stává se totiž, že malí pejsci po neléčené zácpě způsobené kostmi umírají. Kosti se prostě malým psům nemají dávat.

Po celé této příhodě jsem tedy byla chytřejší, ale hlavně nám zůstal v předsíni dál pejsek, o kterého jsme měli opravdu velkou starost. Paní doktorce patří náš velký dík a přejeme jí hodně pracovních úspěchů.

Diskuze k článku