Před 30 lety jsme se otevřeli světlým zítřkům v podobě záplavy nových obchodů plných nepřeberného, a jak čas ukázal nezřídka zcela nepotřeného a nekvalitního zboží, luxusních aut a téměř neomezených možností ve všech sférách společenského života. 
Výsledky se dostavily záhy – uvolnění morálky, znevažování autorit, přezírání tradic a pohrdání hodnotami vytvořenými našimi předky. 

Do starého železa byly novými vládci odsunuty jako nežádoucí a údajně již zastaralé pojmy jako mír, socialismus, sociální spravedlnost, dělnická třída, právo na práci, podpora rodin, socialistická zákonnost, obrana vlasti, péče o tělesnou zdatnost mládeže, apod.
Nastoupily pojmy jiné, jen zdánlivě moderní a jen na oko neopotřebované. Na prvním místě především trh a konkurence, ale také zahraniční kapitál, ekonomický růst, manažerské řízení, cenová liberalizace, liberální demokracie, svobodné volby a další. Pozlátko něčeho nového, moderního, neokoukaného však postupem času vzalo za své a ztratilo svůj lesk a přitažlivost. 

Vývoj velmi brzy ukázal, že otevřít malou ekonomiku založenou na dlouholeté průmyslové tradici a fungujícím družstevním zemědělství tlaku velkých nadnárodních korporací je přímou cestou k úpadku či zániku řady podniků, závodů a výrob. Nelze to nazvat jinak, než ekonomickým zločinem. 
Ukázalo se též, že svobodné volby mohou do významných pozic trvale vynášet osoby mravně i odborně zcela nezpůsobilé o čemkoliv podstatném rozhodovat. Nebo že zahraniční kapitál není cestou k prosperitě, ale v prvé řadě vyvážením zisků vytvořených v naší zemi do daňových rájů. 

Namísto řízení státu založeného na odborných znalostech osob zastávajících důležité pozice a jejich vysokých mravních kvalitách, nastoupily na pořad dne nekonečné partajní tanečky, plané politikaření, bezohledný boj o pozice a ovládnutí státních financí.
Při boji o koryta jsme byli již počátkem 90. let a jsme stále svědky někdy až mafiánských praktik a to i na nejvyšších místech. Heslem dne se stala věta - Urvi co jde, zítra už může být pozdě.
Když si zrekapitulujeme, o jaké tradiční značky a produkty tvořené umem českých mozků a rukou jsme díky prosazení surového trhu bez přívlastků přišli, je to bilance vskutku neradostná. Tradiční české pivovary, čokoládovny, sklárny a porcelánky, cukrovary, strojírny, závody produkující hutní výrobky a dopravní prostředky, textilky, obuvnický průmysl. Tento výčet by mohl být samozřejmě mnohem delší.
Je tedy nutné i v souvislosti s letošním výročím znovu připomenout, že v době socialistického Československa byly vytvořeny poctivým úsilím tehdejších pracujících obrovské hodnoty v podobě výstavby moderních kapacit v průmyslu, dopravě i zemědělství. A našim předkům za tuto práci vyslovit velký dík bez ohledu na to, zda režim aktivně podporovali či nikoliv. I dnešní optikou vidíme, jak velký objem práce odvedli a co vše pro společnost vykonali. 
Přes řadu obtíží se významně rozrostl bytový fond. Nic na tom nemění ani to, že i přes masivní bytovou výstavbu v 70. a 80. letech se bytů stále nedostávalo - zájemců bylo příliš mnoho. Přesto ve srovnání s dnes tolik opěvovanou první republikou to byl pokrok zcela zásadní.

Podobný vývojový skok zaznamenalo také školství a zdravotnictví přístupné skutečně všem bez ohledu na obsah jejich peněženky. Stejně možno hovořit o kultuře, která širokému okruhu lidí poskytla i přes různá dobová a ideologická omezení hodnotná díla od hudby a literatury přes divadlo až po výstavbu kulturních zařízení na venkově. 
Značné hodnoty vznikly i v dnes tolik vysmívaných akcích Z. Minulý režim samozřejmě na druhé straně trpěl neduhy. Podstatný podíl na tom měl rozdělený svět se svým blokovým uspořádáním. 
Předlistopadový režim je jistě možno kritizovat za mnohé. Například za redukci některých osobních svobod, omezenou síť obchodu a služeb, nedostatkové zboží, nedobrý stav životního prostředí v řadě regionů, nedostatečnou památkovou péči u řady cenných historických objektů. Podfinancováním trpěla i údržba bytového fondu a komunikací. Možnosti pro soukromé podnikání se uvolnily teprve na sklonku 80. let.

Cestování zůstalo omezeno až do převratu. Mnohé modernizační a již neodkladné reformy však byly ve druhé polovině 80. let připraveny k následné realizaci. Ta však již neproběhla. Změny ve světové politice byly rychlejší. 
Když se v listopadu 1989 v našich městech zaplnila náměstí, kde lidé požadovali demokratizační změny, nikdo nehovořil o návratu ke kapitalismu. Egon Bondy v Rudém právu 24. listopadu 1990 uvedl: „Lidi v listopadu loňského roku nechtěli žádný návrat ke kapitalismu. Počítali naopak s tím, že se bude socialismus rozvíjet bez deformací, které do té doby byly, ale o návratu o padesát let zpět neuvažovali. Je velkou otázkou, zda by bývali OF podporovali, kdyby již tenkrát se prohlásilo, že programem je návrat ke kapitalismu.“ 

Nazývat dobu minulou (čtyř poválečných desetiletí, která měla různé vývojové fáze) jen dobou temna, úpadku a hnusu, jak nám předvádějí mnozí politici, novináři, historici i jiní, svědčí nejen o jejich neznalosti, ale ještě více možná o záměrném šíření nepravd či přímo hlouposti. Dějiny nejsou a nikdy nebyly černobílé, hlasatele jediných možných pravd však o tom těžko přesvědčovat.  

 

Diskuze k článku