Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Fotbalový rozhodčí Jaromír Čejka z Třebíče dosáhl v září neskutečnou metu odřízených zápasů. Číslo znělo 6666 utkání. A protože nadále pokračuje, nyní už se jedná o číslo daleko vyšší. 

Když jste začínal jako rozhodčí, věřil jste, že dosáhnete takové číslo?
Když jsem v roce 1963 začal rozhodcovskou dráhu, tak jsem byl rád, že jsem se to vůbec naučil. Že budu pokračovat tak dlouho a že dosáhnu tolika odřízených zápasů, to mě nenapadlo.

Který byl ten jubilejní zápas?
Hrály proti sobě týmy z Heraltic a Předína. Myslel jsem, že se bude jednat o derby, jenže hosté z Heraltic přijeli jen s devíti hráči, ve dvacáté minutě přišel desátý, takže konečný výsledek zněl třináct nula pro domácí.
To byl zajímavý zápas.
To určitě, diváci byli spokojení. Oblékl jsem si jubilejní dres, který mně věnovala rodina. 

Následovala nějaká oslava?
Nebyla vůbec žádná, je to moje soukromá věc. Nehledě k tomu, že v rozhodování pokračuji. 

Plánujete nějaké konečné číslo?
Nic neplánuji. Pokud budu zdravý tak jak jsem dosud, tak budu pokračovat. Možná trošku uberu plyn, ale pojedu dál. Dosáhnout číslo 7000 by bylo pěkné, ale to bych musel pískat ještě tři roky. To už by mně bylo 85 let a nevím, zda v té době ještě soudcovat budu. 

Vzpomínáte konkrétně na nějaký zápas?
Vzpomínám skoro na všecky. Když mám čas, tak si vezmu kroniku, kde mám všechny zápasy zapsané a listuji v ní. Určitě vzpomínám na zápasy odřízené v první lize a na mezinárodní zápasy. Vzpomínám i na ty horší chvilky, kdy proti mně bouřili diváci a po zápase na mě čekali. I na tři inzultace, což je malé číslo vzhledem k počtu zápasů.

Jak se vám líbí změna pravidel?
To se mně hodně líbí. Musím se s tím na hřišti vyrovnávat. Proškolili nás, jsou tam pěkné změny. Třeba při střídání se taktizovalo, střídající hráč byl co nejdál od hráčské lavice, dneska musí hřiště opustit nejkratší cestou v místě, kde se nachází. Když mě hráč nastřelí míčem, tak hru přeruším a jedná se o míč rozhodčího, a dám to tomu mužstvu, které mě nastřelilo. Těch změn je víc. 
 

Jak si udržujete kondici?
Kondici si nijak neudržuji, jen pracuji kolem domu. Myslím si, že mám tolik odřízených zápasů, že tím si tu kondici bez problému udržuji. Někdy se mi taky nechce, ale jak si obleču tu soudcovskou uniformu, všechno ze mě spadne a žiji fotbalem. 
 

Máte spočítáno, kolik za zápas naběháte kilometrů?
Teď už to neměřím, bylo by to asi méně než v počátcích. Měl jsem takzvaný krokoměr, v lize jsem naběhal osm až deset kilometrů. Teď tolik už ne. 
 

Jak se na vás jako matadora dívají hráči?
Nemám s nimi problémy. Asi všichni vědí, co jsem dokázal, co ode mě mohou očekávat. Rozhodně nikomu nestraním a bavím se sportem. Někdy ty tlaky jsou, i ve vyšších soutěžích, ale já jim nepodléhám. 
 

Bavíte se s hráči během zápasu?
Určitě, třeba je upozorním, že musí ubrat, pokud zbytečně faulují. Samozřejmě využívám i karty, ale nejsem z těch, kdo by je používal často. Ale občas není zbytí. 
 

Musíte z každého utkání pořizovat zápis?
To se dělalo vždycky, jednalo se o zápisy papírové, ty se musely po zápase vyplnit. Teď už máme asi třetí rok elektronický zápis. Zkraje jsem s tím měl problémy, dnes už to umím a považuji to za vynikající věc. 
 

Jsou diváci ukázněnější než v minulosti?
Myslím, že ano. Je jich méně, a pokud se vyskytne nějaký křikloun, tak ho upozorním, že by také mohl prostor opustit. 
 

Získal jste letos nějaké ocenění?
Byl jsem v červnu v Pelhřimově na Dnech rekordů a získal jsem certifikát rekordman roku v kategorii celoživotní úsilí. Ten mně předával hejtman Jiří Běhounek a starosta s místostarostou Pelhřimova. Měl jsem tam ještě jeden úkol, musel jsem se obléci do rozhodcovské uniformy a tam osmnáctiletá holka chtěla překonat světový rekord v délce pobytu strávené v takzvané šňůře. A já jí měřil čas. Ten světový činil hodinu patnáct minut a nějaké vteřiny. Chtěla to vzdát, ale já jsem jí říkal, taky na konci zápasu už jsem nemohl, ale musel jsem. Nakonec ten světový rekord opravdu překonala.
 

Takže v kronice máte o každém zápase zápis?
Píši si tam datum, kdo hrál s kým, výsledek, zda to byl mistrák, přátelák, pohár či turnaj, jaká to byla třída, zda jsem byl hlavním rozhodčím či pomezním, zda jsem cestoval autem, vlakem, autobusem či letadlem, nyní teda autem. I odměnu. A také co se v zápase dělo. A také tady mám záznamy o hokejových utkáních, na kterých jsem se podílel. 

Kolik tak za rok odřídíte zápasů?
Za rok 2018 se jednalo o 171 zápasů. Což není málo. 
 

Kolik jste za kariéru vytáhl červených karet?
Přibližně jsem jich udělil 265, pokutových kopů jsem nařídil asi 1188. A jedna rarita, při utkání Bohemians Praha - VSS Košice 13. února 1977 jsem na každé straně nařídil dva pokutové kopy, čímž jsem vyrovnal rekord z roku 1936.
 

Jak se na vás dívají mladší kolegové?
Někdy mě ani nepozdraví. Když jsem přišel do ligy a viděl jsem jméno rozhodčího Krňávka, tak jsem měl velký respekt. Šel jsem s ním na pomezí, 30 tisíc diváků, tak se mu představuji, já jsem Čejka a jdu vám mávat na pomezí, vykal jsem mu. A on na mě, já jsem Pepa. Ale ten respekt zůstal. 
 

Jak vzpomínáte na první ligu?
Když jsem do ní přišel, byl jsem nejmladší rozhodčí. Nebylo to jednoduché. Se vším jsem se musel vypořádat sám. První zápas jsem pískal v roce 1971 Žilina versus Prešov. Když jsem byl odejit, zastal se mě pouze tehdejší týdeník Dikobraz. Za vše mohl Jozef Vengloš, který šel trénovat nároďák a řekl, že to vezme jedině tehdy, když já nebudu pískat první ligu. Poslední zápas jsem pískal v roce 1978 Dukla Praha – Žilina. Nabídli mi pak druhou ligu, ale to jsem odmítl a šel jsem na okres. To byl krkolomný pád.  
 

Co byste řekl závěrem?
Ničeho nelituji. V kronice mám i záporné názory, i vulgární. Ale to k životu a fotbalu patří. 

Diskuze k článku