Chodili jsme spolu do stejné třídy již od šestého ročníku základní školy. Ve třídě nás bylo 35. Naší „domovskou“ školou byla Základní škola v ulici Dukelská v Jihlavě.

V roce 1962 jsme ukončili povinnou školní docházku a spolužáci z naší třídy se rozprchli po Jihlavě a blízkém okolí. Někdo se šel učit řemeslo, někdo pokračoval dál ve studiu na střední škole.

Ve třídě jsme měli malou skupinku spolužáků, kteří se věnovali turistice a orientačním závodům. Ti udržovali kontakt ještě prostřednictvím společných výletů a účasti na závodech. S ostatními jsme se prakticky neviděli. Tak ubíhal čas a i poslední skupinka kamarádů z naší bývalé třídy se po ukončení studií na střední škole rozletěla do světa.

S odstupem doby se ozvala jedna kamarádka. Asi v roce 1998 díky technickému pokroku, internetu a otevření hranic, přišel e-mail až z daleké Kanady, kam ji osud zavál. To však byl jediný kontakt s členkou naší třídy. Bylo to první „setkání“ po 36 letech.

Posílali jsme si přání k Novému roku a různým osobním výročím. Až jednou, bylo to v prosinci 2016, přišlo jako obvykle z Kanady přání k Novému roku. Bývalá spolužačka si v něm posteskla, zda bychom se dokázali po tolika letech jako třída sejít.

Zároveň napsala e-mailovou adresu na jednoho ze spolužáků, který bydlel blízko Jihlavy. Po dohodě s ním jsme rozjeli pátrání po ostatních. Bylo to jako v detektivce.

Díky živnostenskému rejstříku jsme navázali kontakt s dalším spolužákem. Bydlel pořád v Jihlavě. Sešli jsme se společně v dubnu 2017. Náš „výbor“ rozjel pátrání ve velkém. A jaký byl výsledek?  Podařilo se nám získat kontakt na 16 bývalých spolužáků. Zároveň jsme zjistili, že 8 našich bývalých spolužáků již nikdy na žádnou schůzku nepřijde.

Poprvé jsme se sešli po 55 letech na podzim téhož roku. Na prvním setkání v říjnu se nás sešlo 13. I naše „Kanaďanka“ přijela. Od té doby se pravidelně scházíme dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Pravda, nikdy se nám nepodařilo se sejít v plném počtu, přihlásily se nemoci, rodinné povinnosti a různé jiné překážky.

Při setkáních jsme vzpomínali na školní léta, na prožitky z výletu do Vysokých Tater, nácvik pochodu na havířský průvod v Jihlavě, na sportovní utkání mezi jihlavskými školami. Každý si něco pamatoval, a tak jsme postupně skládali mozaiku našeho školního života.

Došlo i na vyprávění o profesním působení. A věřte, že to byla pestrá paleta zaměstnání. Masér sportovního klubu, strojvůdce, telefonní mechanik, řidič autobusů, fotografka, švadlenka, úřednice, soustružníci, řízení provozu v elektrárně, kreslička map a mnoho jiných zajímavých profesí.

Opět se potvrdilo ono známé „Když se chce, jde všechno“… bez ohledu na věk a vzdálenosti.

Diskuze k článku