Dneska hezký den nám začal, sluníčko na jasné obloze září, hřeje a to si naše staré tělo přeje, nebude nám snad scházet ani ptačí zpěv, šum těch vysokých stromů, ta hudba, kterou jaro a příroda si zavolala. Koho si sluníčko a modrá obloha, koho si na ten koncert pozve? Jaký tón se ozve první, kdo to zahájí, budou to kosi, špačkové nebo hrdličky, kéž bych mohl býti svědkem toho, že se probudil park celičký!

Příroda si jaro zavolala, první kvítky, těmi svou krásu lidem darovala, zoufale na lukách hledá živý tvor ty krystalové studánečky, ty zmizely, marně je budou hledat frajárečky, svému milému, voděnku studenou, jí nepodáš, čím mu lásku dokážeš? Bude spokojený, když mu svou komůrku ukážeš? V širém poli studánečka, tu českou národní písničku, tu jsme zpívali ve škole, marně bys dneska hledal to pole nebo loučku, kolik bys musel obejít měst nebo vesniček, abys našel té krystalové vody potůček.

Doba, příroda, svět i člověk se mění, vyznává jiné hodnoty, peníze, moc a jmění, nikdo se neptá, kolik jste vychovali dětí! Kolik lásky jste jim dali, aby i ony milovaly tu božskou přírodu?

Příroda je božský chrám, tam není zdí, střechy ani stropů. Chrám přírody, to je nekonečno plné života, kdo tento život zemi dal, kdo to tajemství zná, kdo to tajemství před lidmi ukrývá, marně si starče kladeš otázky, tvůj mozek, ten nedá ti odpověď, kam půjdeš, kdo ti dá tu odpověď, jaký tě bude vítat sbor, jakou v tom sboru budeš zpívat  tóninu alt nebo bas. Bude měřítkem, jak pravdivě jsi zpíval písně mámivé.

Pro tebe snad nebude těžká odpověď na tuto otázku, tys nikdy daleko nešel pro lásku, vždyť v úvodu tvých vzpomínek, tvorby náhodné z písma svatého, kde slovo láska naplňuje člověka v tolika podobách a verších, že těžké je pro mnohé do srdce jí pojmout a v něm uschovat.

Zde použiji ten první verš:

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Ano, šťastni jsou lidé, kteří lásku poznali a v lásce žijí, v jejích základech byla vybudovaná rodina, která je s vírou a nadějí spojena, tam i štěstí najde cestu.

Já starý děda pro své vnuky, nyní i již pro pravnuky, mám radu jedinou: láska a odpuštění - jiné štěstí ve světě nenajdeš, to není! Tím ale já nemohu končit. Škoda, že dnešní mladí lidé, zaměňují lásku, za tělesný prožitek.

Škoda, že ta teorie je tak ubohá, že manželství uzavřeno bez boha, nebo manželství ověřeno pod státním znakem je zbytečným aktem, takové hezké nic, těch může být mnohem víc. Když se muže, nebo ženy nabažíš, snad o děti se někdo postará? Nabízí se otázka? Byla to lež, co ve škole jsme se učili, že rodina je základem státu?

Diskuze k článku