Mile mě překvapil dopis manželů Petrových - Kde je můj košíček? (JL 15. 2.) Vzpomněla jsem si na článek, který jsem poslala do redakce Brtnického zpravodaje, a tak ho posílám i do redakce JL.

Hana Benešová vdova po prezidentu Benešovi zemřela 2. prosince 1974 ve věku 89 let, smuteční oznámení z výloh muselo být odstraněno-zásah tajných, noviny se zprávou o úmrtí ten den nevyšly. Národ se neměl nic dozvědět. Přesto se národ nakonec přišel rozloučit.

Byla sobota – 7. prosince 1974. Úderem 11 hodiny měl být pohřeb. Kdo mohl, přišel i přijel, kdo se nebál a měl odvahu, riskoval, ať už jsou následky jakékoliv. Lidé přicházejí, zástupy rostou, nebylo tam mladých, nebyly tam výtržnosti, byla tam generace dříve narozených, kteří si ještě pamatovali…

Ve 14 hodin najednou vystoupí muž, který říká: „Prosíme, abyste vyklidili místnost, aby mohl důstojně proběhnout obřad, vykliďte místnost!“

Nikdo nic. Jen sochy tiché, němé, strnulé.  Stáli jsme tam jako torsa. Znovu výzva, výzva s hanebnou lží: „Pohřeb Hany Benešové se nekoná, byl stanoven náhradní termín, vykliďte místnost, aby mohl proběhnout další obřad!“ Nikdo v ten moment neslyšel, nevnímal, jen stál - byla to poslední stráž za Honzu Masaryka, za Alici, starého pána TGM, za Beneše. Byla to stráž za umučené Sokoly, kněze a vlastence z koncentráků, za oběti let padesátých a všech perzekucí. Stáli jsme tam neotřesení.

Už nikdo neměl odvahu vystoupit s výzvou, takže zmizel nápis náhradního pohřbu, odnesli i náhradní rakev a věnec a zatáhli závěs.

Přinášejí jiné věnce… Je 14.30 – na tabulce čteme to drahé jméno, prostá rakev, ani trikolora, nic. Pietní akt začal, něco se v nás svírá, tváře jsou zmáčeny, velká bolest všemi prochází, jako kdyby nám brali domov…

První tóny varhan doprovázejí pana Hakena, který se Dvořákovými Biblickými písněmi loučí za nás za všechny, za Národní divadlo, za velkou část národa, za nás Pražáky a další lidi z měst a vesnic.

Po pronesených posledních tónech předstoupí velká a možná poslední osobnost generality – generál Číla se loučí slovy tichými, vroucími, která jdou od srdce, nejsou předepsána, proto tím horoucněji pronesena. Ani tento tvrdý voják se neubránil dojetí.

Po tomto přednesu se ještě loučil kněz ze Strahova, vyzdvihl čestnost a charakter paní Hany, byla to také slova odvážná a pravdivá.

Pak nás požádal, abychom se rozloučili modlitbou… A ona věčná modlitba se nesla prostorem, bez zábran a s největší vroucností. Opět varhany a zní další Dvořákova píseň Když mě stará matka… a měl být konec.

Ovšem právě ten byl salvou, ne salvou pušek, ale našich hrdel, z nichž se linula slova písně nejdražší Kde domov můj… Nádvoří se prázdní, cítíme oči slídilů!

Tak – to byl 7. prosinec 1974!

(V krematoriu v Praze-Strašnicích byla i věrná Sokolka, která průběh pohřbu i úsilí komunistů o zmaření účasti na pohřbu vylíčila v dopise adresovaném Ústředí Čsl. Sokolstva v zahraničí. Popis byl tak výstižný, že výbor Ústředí se rozhodl zprávu rozmnožit a zaslat členským jednotám. Stalo se tak koncem r. 1974.)

Diskuze k článku