Michal Boček
sport
tel.:+420 567 578 032
mobil:+420 604 200 576
sport@jihlavske-listy.cz

Čeští teenageři dostali v nedávném průzkumu otázku, jaký dárek si přejí k osmnáctým narozeninám. Nejčastějšími odpovědmi byly luxusní automobil a exotická dovolená.

Sandra Hutařová z Jihlavy měla skromnější požadavek. Chtěla se postavit na start Šediváčkova longu, čtyřdenního vytrvalostního klání musherů a psích spřežení v Orlických horách. Jednou z podmínek účasti je právě dosažení plnoletosti.

Přání se Sandře vyplnilo letos v lednu (22. - 26. 1.). „Pořád nemohu uvěřit, že jsem opravdu jela. Obrovský zážitek! Ještě cítím únavu, ale stálo to za to,“ říká studentka třetího ročníku jihlavského soukromého gymnázia, jejíž oči při vyprávění zářily štěstím.

Šediváčkův long je nejtěžším závodem v České republice a jedním z nejnáročnějších ve střední Evropě. Musher a jeho smečka zdolávají porci 215 kilometrů. Pochopitelně ne najednou. Soutěž je rozdělena do čtyř etap (60 km – 68 km – 54 km – 33 km). Sandra zapřáhla kvartet fenek plemene Český horský pes (Aischen, Anabela, Aranka, Grace), které má její rodina v chovatelské stanici, a vydala se vstříc vysněnému dobrodružství. 

„Nejobtížnější byl první den, kdy jsme překonávali hřebeny a zvykali si na trať. Další dny už byly jednodušší. Věděla jsem, kde zrychlit, kde mohu psům pomoci a kde oni mohou táhnout mě,“ líčí.

Druhou etapu rozdělila povinná dvouhodinová přestávka. Ve třetí čekalo účastníky mrazivé nocování. Podle pravidel bivakovali bez pomoci pár kilometrů před cílem. „Můžete ležet ve stanu, ale já jsem spala ve „žďáráku“ (bivakovací pytel – pozn. red.). Dali nám balík slámy. Polovinu jsem rozdělila pod psy, druhou jsem měla pod sebou jako izolaci,“ popisuje Sandra Hutařová.

Noc byla opravdu chladná, teplota klesla na -12 stupňů, a horkými nápoji se závodníci příliš nezahřáli. „Měla jsem u sebe čaj, ale  jelikož jsme třetí úsek jeli poměrně dlouho, tak vychladl,“ vysvětluje Sandra. 

Zatímco musheři se občerstvují hlavně v cíli etap, hafa-ni doplňují energii také na trati. Pro tento případ Sandra vozí morek a kousky sádla. „Po dvaceti kilometrech zastavím a nabídnu psům jídlo. Když odmítnou, pokračujeme. Po čtyřiceti kilometrech už pozoruji, že jsou vyčerpaní, a měli by něco dostat. Morek vyvařím na vařiči. Dostanou tak jídlo i vodu.“

V kategorii LT1 (čtyřspřeží bez rozdílu plemene) obsadila Sandra Hutařová páté místo. Zmíněných 215 km urazila za 35 hodin. „Na všechny psy jsem pyšná. Třetí den vypadali, že již nikam nepojedeme, ale zvládli to,“ říká s hrdostí v hlase.

Za odměnu obdarovala mazlíčky hromadou kostí a masem. „Řekla bych, že největší radost jim udělaly odpočinek a spánek,“ podotýká s úsměvem.

Sandru velice potěšilo, že mohla závodit s osmiletou fenkou Grace, svým vůbec prvního psem. „Někdy v deseti letech jsem viděla Šediváčkův long na vlastní oči. Taťka mě tam vyvezl. O rok později mi pořídil Grace. Okamžitě jsem věděla, že jednoho dne se také zúčastním,“ vzpomíná.

Závody jezdí Sandra od roku 2015. Minulý rok na podzim skončila třetí na závodech v Radíkově u Olomouce „Jela jsem v kategorii s husky. Toto plemeno je rychlejší, tudíž jsem byla s výsledkem velice spokojena,“ dodává s tím, že hodlá v soutěžení pokračovat. „Přizpůsobím se psům. Půjdeme tempo, jaké chtějí oni.“

Mushing je časově a především finančně velice náročný koníček. Hutařovi museli pořídit automobil, vozík na převážení psů, sáně či trojkolku. „Rodiče mě podporují. Hlavně taťkovi jsem za hodně vděčná. I když to nedávám najevo, on to dobře ví,“ uzavírá Sandra Hutařová.

Diskuze k článku