Dotknout se dějin, nechat na sebe působit genia loci, vtisknout si do paměti události, na které nesmíme zapomenout – to jsou důvody, proč jsme se s páťáky vypravili do Terezína, za příběhem dětí podobného věku. Takto psali, co je při výpravě zaujalo:

„Jedeme se třídou do Terezína. Všichni jsme natěšení, ale i smutní, protože víme, co se tam stalo. V Terezíně chodí jen pár lidí a je tu mlha. Na mě to působí velmi smutně. Jdeme se podívat na různá místa, jsme v dívčím hajmu. Před kostelem jsme zapálili svíčku. Zpívali jsme hebrejsky. A v Praze jsme se pak dotkli synagogy, do které asi chodil Petr Ginz.“ (Amálka)

„Terezín je koncentrační tábor. Měl vodní příkopy a ještě podzemní chodby. Kluci a holky byli rozdělení. Některé holky a kluci se potají učili. Z domu si mohli vzít věci jen do 50 kg. Petr Ginz v Terezíně vydával časopis.“  (Ruda)

„Rodiče Kurta Kotouče byli židé. Ale on se k tomu nehlásil a měl spoustu kamarádů. Jenomže pak se přišlo na to, že on je také žid, a proto musel nosit Davidovu hvězdu. A tím se mu začali jeho kamarádi posmívat. A potom musel do transportu. Každý transport měl své písmeno od A-Z a každý žid, který jel transportem, musel mít ty písmena + číslo. V Terezíně jsme viděli hodně domů, kde museli židé bydlet. Šli jsme se podívat i do ženského pokoje. Viděli jsme tu jejich postele, šaty, boty, kabelky, nádobí, kufry a brýle.“ (Klára)

„V Terezíně jsme šli do Muzea ghetta. Tam nás provázela jedna milá paní. Zaujalo mě, že se holky i kluci učili, ale potají. A že svoje rodiče mohli vídat jen po práci, ale v zimě museli být ve 20.00 v posteli, v létě ve 21.00.“ (Natálie)

„Město Terezín jsem si představoval jako rušné město plné turistů a lidí. Ale popravdě, je to velmi tiché město. Po cestě potkáte pár hloučků turistů. Zevnitř vás obklopují vysoké hradby, které dřív obklopovaly židy, kteří tu museli žít ve stísněných podmínkách. Hodně jich tu umřelo. Muselo to být hrozné umírat hladem nebo zimou. Když tu jste, máte pocit, jako kdyby ta nenávist k židům tu pořád byla.“ (Ben)

I pro nás dospělé, doprovázející, to byl silný den. Ani my si nedokážeme plně představit, co museli tehdejší nedobrovolní obyvatelé Terezína prožívat. Jsou to jen náznaky – jako když nás rozechvěje hukot přeplněného nádraží při čekání na vlak do Jihlavy. A přitom nejedeme do neznáma, ale domů…

Diskuze k článku