Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Přeběhnout celou republiku od západu na východ v čase těsně nad 124 hodin se podařilo Štěpánu Dvořákovi z Třebíče. Trasa měřila 666 kilometrů.

„Jak jsem se k tomu dostal, k dálkovým běhům? Člověk musí začít nejdříve běhat. Začínal jsem někdy kolem 19 let, kdy už to nebylo povinné,“ vzpomíná Štěpán na svoje začátky.

Poukazuje, že ještě před takovými šesti lety neměl ani tušení, že se bude věnovat dálkovým běhům. „Mamka mi řekla, ať si jdu zaběhat s taťkou; nohy mě tenkrát bolely, dva dny jsem se dával do kupy. Pak jsem si říkal, zkusím to ještě jednou, dával jsem se do kupy den, a pak už jsem začal běhat denně,“ říká Štěpán.

Lehkoatletické tratě rád nemá. „Ty mě odpuzují, já tomu říkám křečkování, běhat pořád dokolečka na stadionu, po oválu. Tomu se vyhýbám. Rok jsem takhle trénoval, a nic mi to nepřineslo,“ přiznává.

Připouští, že někdy se k běhu nedostane, když mu to třeba nevyjde z důvodu cestování, anebo když si dává odpočinek před závodem. Tenhle rok mu v průměru vychází 28 uběhnutých kilometrů denně.

Je to opravdu průměr, někdy se jedná o 70 kilometrů, někdy o 40 kilometrů, ale také deset kilometrů. Štěpán se nevyhýbá závodům, i když je nevyhledává. 

Nejdelší závod

„Nejdelšího jsem se zúčastnil minulý rok, ale nedoběhl jsem ho. Přepálil jsem začátek. Měřil 170 kilometrů, po 70 kilometrech, kdy jsem vedl, jsem začal cítit, že nohy nejsou v pořádku. Vydržel jsem to do 140 kilometrů, a pak jsem se dostal do takového stavu, že jsem si nemohl sednout na židli, natož se zvednout. Běželo se za mrazu mínus deset stupňů, a začal jsem promrzat, tak jsem to raději zabalil. Nedopadlo to nejlépe,“ vzpomíná.

Měl štěstí, že ho doprovázel táta, takže si sedl k němu do auta, a jeli domů. „Kdyby tam nebyl, bylo by to horší, musel bych řešit nějaký odvoz do cíle, a pak cestovat domů,“ přemítá Štěpán.

Bez občerstvování se takové tratě běhat nedají. „Když je teplo, piji velice často, když je zima, po delších vzdálenostech. Pití musí být pořád, jídlo občas,“ naznačuje Štěpán. 

Pokud jde o množství, v zimě pije tak litr tekutin za dvě hodiny, v horku je to i litr za půl hodiny. Když vše dobře sedne, nemusí si ani odskočit.

„Před závodem se tolik nejí, takže ani z téhle stránky nic nehrozí. Ale že jsem musel na malou, to už se mi asi dvakrát stalo. Je to nepříjemné,“ přiznává.

S životosprávou si nedělá žádné potíže. Jí, na co má chuť. Jiné je to před závodem. „Dávám si něco lehčího, rozhodně bych si nedal pizzu, protože to bych závod neodběhl,“ nastiňuje.

Po závodě má většinou tak stažený žaludek, že nemá několik hodin na nic chuť. Pokud závod skončí večer, vůbec nejí. Pokud v poledne, něco do večera ještě sní.

Pivo nepije

Pivo, ale ani víno nepije. „Na ochutnání spíš něco tvrdšího,“ připouští. Jaká je mezi dálkovými běžci konkurence, o tom mnoho neví. Myslí si ale, že je jich dost.

Při každodenním běhání běhá sám, i když by uvítal parťáka. „Nemám příliš na výběr. V Třebíči není moc lidí, kteří běhají to, co já,“ poznamenává.

Když běží závod, soustředí se jen na cestu před sebou. Když běží sám, běží s foťákem, takže když vidí něco pěkného, zastaví a vyfotí si to.

„Běhám, abych si ten běh užil. Pro mě je to součást života, ale neběžím za každou cenu. U mě to není o rychlosti, ale aby to bylo i zajímavé,“ zdůrazňuje.

Když má málo času, vyběhne za dům ve čtvrti Třebíče Boroviny a běhá po okolních lesích, polích. Pokud má čas po celý den, sedne do auta, jede třeba k Rakousku, do národního parku Podyjí, a proběhne se tam.

„Nebo jedu k Dalešické přehradě, k řece Oslavě. Tam, kde mohu objevovat něco nového,“ podotýká. V Podyjí se připojil k běžci, který si dal za cíl během 50 dnů oběhnout celou Českou republiku. „Na konci května běžel okolo rakouských hranic, tak jsem čtyři dny běžel s ním,“ vzpomíná Štěpán.

Vracíme se k běhu přes republiku. Štěpán běžel non stop s tím, že se mu měřil čas od startu k cíli. Mezi tím záleželo jen na něm, jak se s trasou vypořádá. 

„Zastavoval jsem jen v nejnutnějších případech. Běh ze západu na východ měřil 666 kilometrů, a zastavoval jsem jen kvůli tomu, že jsem se potřeboval převléct, něco sníst, nebo se prospat, což se stalo čtyřikrát. Běžel jsem 124 hodin a jedenáct minut, a za tu dobu jsem spal tři hodiny,“ připomíná.

Netvrdí, že je prvním člověkem, který se o něco takového pokusil, ale je první běžec, který má o tom záznam. A svůj výkon poslal i Agentuře Dobrý den, zda by ho nezapsala do České knihy rekordů.

Netají, že je závislý na doprovodu svého otce. Pokud jim to vyjde, chce přejet celou Českou republiku a Slovensko na kole, tisíc kilometrů v co nejrychlejším čase.

„Moje tři základní sporty jsou běh, plavání, cyklistika. Ale také lezu po skalách a běhám na běžkách. A nemám rád hromadné sporty. Hokej nebo fotbal ani nesleduji. U hokeje třeba hlavní roli nehraje fyzička, ale taktika a technika,“ upozorňuje.

Netají, že fyzička mu pomáhá i při jeho práci hasiče. „Mám i větší vydrž, když je nějaký zásah, když zasahujeme v dýchacích přístrojích s omezeným přísunem kyslíku,“ poukazuje.

Pokud jde o lezení, připouští, že kolem Třebíče moc skal není. Jezdí proto k Jevišovicím, pod Dalešickou přehradu, či do Žďárských vrchů. Plave v bazénu, ale i v Dalešické či Vranovské přehradě, nebo v rybnících.

A snaží se plavat minimálně hodinu. Triatlony, ani ty delší, ho nelákají. Myslí si, že na to nemá ani potřebné kolo. „Problém je i v tom, že se jedná o závody. Já závody příliš nevyhledávám. Ty mají pevný termín, a nezáleží pak na počasí. Když není pěkné počasí, tak bych si ten závod neužil, a o to mi jde. Proto si raději akce naplánuji sám, a když nevyjde počasí, tak se uskuteční jindy. To u pevně stanovených závodů nejde,“ vysvětluje.

I táta sportuje

Štěpán se vrací k podpoře táty. „Také sportuje, například když plavu po přehradě, on za mnou pádluje na lodi. Když jsem běžel přes republiky, jel vedle mě na kole. Někdy se mnou i kousek běžel. Když může, tak se připojí, nesedí jen v autě,“ říká.

Automobil řídí samozřejmě další osoba. „Taťka zajišťuje technický doprovod, jídlo, pití, oblečení, a když může, jede na kole nebo běží,“ uvádí Štěpán.

Cíle do budoucna? Prodlužovat tratě. „Loni jsem běžel 402 kilometrů přes republiku z jihu na sever, letos jsem běžel 666 kilometrů při běhu ze západu na východ republiky. Příští rok mám v plánu delší trasu, a tak to bude i do budoucna. Žádný konkrétní cíl si nestanovuji. Pořád se zlepšovat, to je můj cíl,“ dodává Štěpán Dvořák.

Diskuze k článku