Jiří Varhaník
kulturní redaktor
tel.:+420 567 578 033
mobil:+420 732 506 071
varhanik@jihlavske-listy.cz

Byl to poměrně dlouhý večer, ale fakt to uteklo. I takto lakonicky by se dal shrnout zážitek z první inscenace 79. sezony v HDJ. Pro  československy laděnou sezonu ke 100. výročí vzniku republiky si divadlo nechalo zpracovat vůbec první činoherní adaptaci slavného románu slovenského prozaika Petera Jaroše (1940), rodovou fresku Tisícročná včela.

Jak již naznačeno, celosouborová inscenace se v Jihlavě, i přes nějaké to finální škrtání, rozrostla z anoncovaných tří hodin na dobrých tři a půl. Ale vůbec nevadilo. Řešit formát této inscenace by bylo liché.

Nejen proto, že divadelníci se o komfort diváka postarali zařazením dvou přestávek (ta druhá možná ani nemusela být, ale koresponduje s dějem). A ani ne proto, že řešit pohodlí diváka se poprvé jakž takž pokusila i fungl nová divadelní kavárna (a možná by ho řešila ještě o něco lépe, kdyby si její externí provozovatel také odbyl nějakou tu generálku o fous dřív, než v tento exponovaný večer).

Z nutnosti přednost

Příčiny toho, že Tisícročná včela divadelní publikum vtáhla a pohltila, jsou v něčem docela jiném. Hledejme je např. v obrovském spádu inscenace, když se dvojici spoluautorů scénáře podařilo učinit z nutnosti výhodu a přednost.

Nezbytnou komprimaci děje románu totiž využili k tomu, aby divák proletěl s herci doslova během chvíle celé desítky let. Primárním efektem ale není žádné ploché zjednodušení příběhu a dějů, nýbrž obrovské zhutnění emocí, které děj vyvolává.

Ta trocha radosti, a ta nezměrná spousta starostí, trápení a bolů, kterou podstupují tři generace venkovského murárského rodu Pichandů, to vše proběhne v jihlavské inscenaci způsobem, který divákovi nedává oddychu a nepovolí v naléhavosti sdělení. 

Každodenní boj o chléb, obyčejné lidské sny, lásky, politické události přelomu 19. a 20. století, sucha i povodně, udavači a zrádci, krize, bolesti matek umírajících dětí, manželů i otců, válka, kterou nikdo nechce, a která stejně všechny pohltí - tohle všechno tlačí i válcuje obyvatele vesnice, kteří se přes své touhy stávají jen figurkami na hracím poli dějin. Těmi ale hýbe někdo úplně jiný. A lze to vždycky svézt na Boha? 

Podstatné je, že koncentrace děje je přesná, ač místy až na hraně únosnosti. To když celé pasáže románu odbývá třeba jen jednou malou glosou - stalo se, a je to pryč. Dějiny! Rychle další zprávu! Ale tak je to přece i v našem reálném životě.

Důležitá je v tomto ohledu síla předlohy - románového příběhu jako celku. A světe div se, ono to na jevišti funguje!

Rekvizity? Na co?

Funguje to i díky „divadelní čistotě“, s jakou je inscenace pojata režijně. Nepotřebujete totiž hrnce a talíře, abyste se na divadle mohli najíst u společné rodinné tabule. Nepotřebujete takřka žádné rekvizity. A opět, ono to funguje! 

Stejně tak režisér vůbec nepotřebuje expresivně a realisticky popisovat, jak umírá člověk, který právě spolkl střep. Anebo jak před smrtí trpí nebezpečný zrádce, kterého si našla ruka trestajícího „vraha“. Žádný herec neuhraje to, co dokáže domyslet divákova fantazie, je-li k tomu správně pobídnuta.

Silný efekt a čistota těchto záměrně jednoduchých divadelních obrazů dojde svého vrcholu ve scéně umírání matky rodu Růženy Pichandové (Anna Bazgerová). Vlastně asi trochu divadelní kýč, ne? A hele, ono to funguje a divák má oči plné slz! 

Také absenci rekvizit na jevišti lze vykládat jako svého druhu praktickou nezbytnost, kterou režisér dokázal povýšit na zdařilý záměr. Zaplněnost scény je totiž už tak mimořádná, dvě desítky herců takřka neslezou z jeviště.

Centrální pyramida z praktikáblů (vlastně metafora včelího úlu) je efektním i velmi praktickým řešením. A opět – funguje to! Stejně jako otevření celého technického prostoru za jevištěm i nad ním pro oko diváka.

Jenom při některých hereckých pohybovkách na nejvrchnější lávce v málem šestimetrové (?) výšce se tu a tam člověk v hledišti zapomeme a přistihne se, že nemyslí až tak na divadlo, jako na zcela přízemní otázky bezpečnosti práce v uměleckém provozu.

Silné sbory

Sedat si asi nějaký čas bude uměle vytvořené nářečí. Kdo prožil mládí v československé éře a má oba jazyky ještě v krvi, toho při premiéře některé zajímavé tvary (mnohé asi nikoli záměrné) docela slušně vytahaly za uši.

Ve vypjatých scénách také tu a tam nezbylo, než oželet smysl slov a pochopit z intonace a kontextu, o co kráčí. Nebylo vždy dobře rozumět.

Ale nadchly čistě a emotivně zpívané sbory v podání herců i vkusná řešení pohybu na scéně. Všeho je tu akorát. Po všech stránkách vyvážená inscenace, v níž si pak můžete odskočit třeba i do filmů Popelka či Titanic, protože Vás z jeviště nechají oddechnout nějakým tím prvoplánovým fórkem. A ono to funguje!

Celý herecký soubor příběh prožívá a zaslouží superlativy. Tohle představení by se bez takového přístupu neobešlo. Jedním dechem je třeba vyzvednout též techniky, kteří už na premiéře náročného kusu dali svoji práci tak, že divák nezachytil jediný problém.

„Po čase už nikdo neví, co je pravda, a co ne. Čím víc informací, tím méně se v nich lidé vyznají,“ sdělují divadelníci ústy otce rodu Martina Pichandy (Milan Šindelář), průvodce dějem, z jeviště HDJ. Velmi aktuální, bohužel! A všechno už tady bylo, stačí se jen podívat. A třeba se trochu poučit?

Tisícročná včela se na úvod sezony ke stému výročí republiky ukazuje být odvážnou, ale úspěšnou dramaturgickou volbou. Bezmála osmdesátiletý autor předlohy prý na jihlavskou premiéru ze zdravotních důvodů nemohl dorazit. Nicméně se mu zřejmě už na Slovensko doneslo, že v Jihlavě to v sobotu byl sukces, a že to fungovalo!

Diskuze k článku