Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Každý může překročit svůj stín, takové je krédo třebíčské cestovatelky Pavlíny Melicharové. Projela už více než 35 zemí a na cestách strávila více než 900 dní. A návrat zatím neplánuje.

Fotí sama sebe v tradičních šatech na zajímavých místech. Píše knihu o mužích, které potkala, sbírá recepty od místních, fotí mimo jiné záchodky, bloguje. Natáčela o ní pořad thajská národní televize. Psali o ní v zahraničních médiích.

Její pouť začala v Turecku. Postupně procestovala většinu asijských zemí, pak to vzala přes USA do Střední Ameriky, a nyní se nachází v Jižní Americe.
Od prvopočátku neměla v plánu cestovat jako běžný turista. Jejím přáním bylo, aby její cesta nesla i nějaké poselství. Proto již zmiňované focení, Pavlína se chce seznámit s místními tradicemi, kulturou a poznat ne příliš známá místa.

Šaty mají příběh

Šaty na focení získává různě. Někdy to jde hladce, ale jindy se pořádně zapotí. Každý kousek oblečení má svůj originální příběh. A stejně tak každé focení je kapitola sama pro sebe.

Často ji doprovázejí pánové od ostrahy, někdy musí přehlídnout zákazy a nařízení, jindy se zase se vší výbavou pochoduje několik hodin do hor, aby udělala co nejlepší snímek.

Nejtěžší fotografování absolvovala pod vodou, v Indonésii, kde se fotila nemocná v nechutně ledové vodě. Otevřeli kvůli ní přírodní bazén. Nejvíc se jí líbily šaty indické, vietnamské, a ty z Ekvádoru.

„Cestování mám ráda, to ano, a vždycky jsem po trochách cestovala. Mám také celou řadu dalších zájmů a koníčků. A mým přáním vždycky bylo žít alespoň část roku někde u moře a v teple,“ začíná vyprávění.

Připouští, že ji to k oceánu táhne i při jejím putování, a zimu za své cestování nezažila. Do ciziny se vypravila po složitém rozchodu s bývalým manželem.
„Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem se odhodlala, ale dnes vidím, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat,“ naznačuje.

Proto chce svou cestou inspirovat ženy, které se ocitly v tíživé situaci a necítí se doma v bezpečí, aby něco udělaly, aby udělaly první krok, a aby se nebály.

Podpora nejbližších

Cestovatelka má radost, že ji podporují děti, její rodiče a nejbližší přátelé. „Jsem jim za to nesmírně vděčná,“ říká. Zdůrazňuje, že bez alespoň částečné angličtiny se cestovatel neobejde, a v Jižní Americe to chce alespoň trošku španělštiny.

„Byla jsem i ve spojení s lidmi, kteří podobnou cestu absolvovali. Snažila jsem se sbalit co možná nejefektivněji. Tedy, abych nemusela tahat ani deko navíc. Pochopitelně se mi to nepovedlo, a spoustu věcí jsem po cestě rozdala,“ připouští.

Před začátkem svého dobrodružství ani neměla přesný plán. První zemí, kterou navštívila, bylo Turecko. „Byla tam totiž nejlevnější letenka,“ poukazuje.

Proč se rozhodla fotit v šatech obyvatel navštívených zemí? „Od malička mám ráda módu, a taky ruční práce, a obdivuju tradiční oblečení. Tak jsem spojila několik věcí dohromady. Představuju tak cizí země a jejich tradice prostřednictvím fotografií z jiného úhlu pohledu,“ přemítá.

Vznikly tak tisíce fotografií, ale těch „nej“ je zhruba stovka. Další její zálibou je sbírání receptů. „Sepisuju recepty, které se dají připravit v našich podmínkách. Mám ráda jednoduchá a rychlá jídla. Úplně jsem si zamilovala Cibulový dip, který od té doby, co jsem ho ochutnala, připravuju všude, a sklízí úspěchy,“ vyznává se.

Ochutnala také různé druhy hmyzu, a v Mexiku, v jedné rodině v Puerto Angel, i ještěrku. „Pak jsem se dozvěděla, že je zakázané je lovit,“ přiznává.

Lidé s úsměvem

Má radost, že má štěstí na lidi, které potkává. „Když to shrnu, tak ve většině asijských zemí jsou lidé usměvavější a pokornější, hlavně mimo turistické oblasti,“ podotýká.

Má i záporné zážitky, například když nepřijede autobus, uletí letadlo, či ji nechtějí pustit přes hranice. „Ve Vietnamu mi ukradli tablet, peníze a nějaké cennosti. To vůbec nebylo milý, zvlášť když jsem v tabletu měla většinu fotek. Nakonec to dobře dopadlo, a já dostala vše zpět,“ vzpomíná.

Na cestách se snaží být obezřetná, ale ví, že neustálý strach není možný. „Ten jsem měla v Indii, když mi autobus v noci zastavil ve vesnici, skoro bez osvětlení a začali se kolem mě sbíhat psi,“ sděluje.

Občas odpovídá na otázku, odkud pochází. „Ale většinou jsme pro ně bílí gringové. Třeba v Thajsku se se mnou chtělo hodně lidí fotit, pro ně jsme exotičtí. A říkají nám ,velký nos’,“ vysvětluje.

Na cestách se setkala s Češkou, se kterou nějakou dobu cestovala po Laosu a Kambodži. Se sympatickým párem z Prahy strávila pár večerů v Hondurasu na ostrově Roatan, když testovali tamní rum.

„Ale jinak Češi, v porovnání s ostatními národnostmi, až zas tolik necestují,“ říká. Setkala se i s Čechy, kteří v cizině trvale bydlí a rádi se s ní setkali.
Co Pavlína Melicharová plánuje po návratu domů? „To se uvidí. Přestala jsem věci plánovat,“ odpovídá. Uvažuje i o dalším cestování. „Na světě je tolik nádherných míst, kultur, rozličných chutí a báječných lidí,“ říká.

Dokáže si i představit, že se někde v cizině usídlí natrvalo. „Před cestou jsem dostala jednu radu k nezaplacení, která mi pomohla zvláště v obtížných situacích, tak se s vámi o ni podělím: DO NOT PANIC,“ uzavírá své vyprávění Pavlína Melicharová.

Diskuze k článku