29. 12. 2017 - Noviny jihlavské radnice

Jednání městského zastupitelstva se v poslední době stává nesrozumitelným pro běžného občana. V řeči zastupitelů se objevují pojmy, jako žlutý FIDIC a další, které jsou pro většinu lidí „španělskou vesnicí“.

Jeden z mnoha sporů, kteří zastupitelé řešili, se týkal privatizačního projektu hokejové Dukly. Asi nejvyšší znalosti kolem projektů EU má náměstkyně primátora Jana Mayerová, ale i ona na zastupitelstvu připustila, že dosud takový privatizační projekt nedělala, a že pochybuje, že by to bylo v silách úředníků magistrátu. Potom je zřejmé, že vedení města musí využívat komerčních služeb, které jsou draze placené.

Proto jí NJR položily dotaz:

Jaký je systém vzdělávání úředníků města, aby se potřeba obracet se na komerční sektor co nejvíce omezila. Děje se tak? Existuje něco, jako strategie odborného vzdělávání úředníků? A jsou možnosti, jak zaplatit případné špičkové odborníky v tak složitých odvětvích? Jak si v tomto vede Jihlava?

Zejména v momentě, kdy se zadávají studie externím firmám, tak klasicky povstává opozice do útoku a poukazuje na plýtvání městskými penězi, či na „nehorázné částky “ utracené za „zbytečnosti“, které by si měl udělat sám úřad, nemluvě o hodinových sazbách, které převyšují hodinovou sazbu úředníků, číšníků či učitelů – a samozřejmě o trestném činu, kterého se určitě dopustili všichni, kteří připustili uzavírání podobných smluv.

Jelikož celý svůj profesní život (co nevidět 30 let, jelikož jsem pracovala i v průběhu studií na univerzitě) se pohybuji mezi státní správou, veřejnou správou a konzultačním sektorem (ve vícero oblastech), tak mám na tuto věc dost jasný názor, který se možná nebude kdekomu líbit. Ale je to moje zkušenost, která je posílená mým působením na jihlavském magistrátu.

Všeználci

Úředník již ze své podstaty nemůže být Všeználkem. A z pohádek známe moc dobře brouka Pytlíka, který všemu rozuměl a ke všemu se vyjadřoval, a taky všichni víme, jak to dopadlo.

A není divu. Povinností úředníka je dobře dělat výkon státní správy, případně samosprávy – a k tomu samozřejmě existuje velice jasně definovaný program vzdělávání. Někdy mám dokonce pocit, že úředníci se víc školí než pracují – ale to je samozřejmě jen v nadsázce.

Z mého pohledu je vzdělávání v oblastech, které jsou potřebné pro fungování běžného výkonu úřadu, zajištěné dobře, a osobně v tom neshledávám větší mezery.

A od doby, co mám možnost pohlédnout mnohem více pod pokličku magistrátu, bych si dovolila i tvrdit, že podstatná většina zaměstnanců s těmi znalostmi dále pracuje a roste.

Specializace a nárazovost

Pak ale existují oblasti, kde vzdělávací plán skutečně chybí, a otázkou je, jestli by vůbec byl užitečný. Protože jde o specifické znalosti, které bez doplnění léty konkrétních zkušeností praxe jsou neuplatnitelné. Navíc, jde většinou o oblasti, které se využívají jenom nárazově, a v některých případech skutečně jenom jednou – a v takových případech mít vlastního člověka, je jednoduše hloupost.

Odborníci musí být zaplaceni

Pokud budeme hledat ředitele/manažera pro společnost, tak je samozřejmé, že se budou hledat lidé s léty praxe. Tomu ale musí odpovídat i odměna, zejména v dnešní době, kdy lidé jednoduše nejsou. A kvalitní už vůbec ne. Věřím, že toto každý rozumný člověk pochopí.

Stejně tak je to i s konzultačními či právními službami. Nepotřebuji konzultanty, kteří jsou levní, ale nemají praxi v oblasti, kterou potřebuji, a nemají za sebou konkrétní výsledky.

Stejně tak nepotřebujeme právníky, kteří mají vystudováno, ale za sebou žádné pozitivní reference. Ať jsou sebelevnější, s ohledem na svůj výkon a na to, co za škody mohou jejich rady způsobit, jsou prostě „hoooodně“ drazí.

Externí služby

A tak to vidím i ve využívání externích služeb pro magistrát – když potřebuji něco specifi ckého, co momentálně úřad není schopen, s ohledem na nezkušenost, udělat – tak najdu ty nejlepší, kteří to pro mě jsou schopni a ochotni udělat. Cokoliv jiného je pro město drahé. Žel, Jihlava není příliš zvyklá na tento postup, kdy se místo zkušeností koukalo zejména po ceně – „aby někdo náhodou neřekl“ – a výsledky jsou, žel, v mnoha oblastech vidět.

Jsem přesvědčena, že když by se najal profesionální tým na HZS již v době, kdy se dělal zimáček, a nebylo by politicky nekorektní sáhnout i hlouběji do kapsy – tak již problém HZS mohl být dávno vyřešen. Podle mě chyběla jak odvaha tento krok udělat (co by na to lidi řekli), a taky zkušenost vedoucích představitelů města (když nikdy nic většího neudělali, tak je logické, že dodnes někteří věří tomu, že by to nejlépe zvládli sami, maximálně s nějakým lokálním projektantem).

Privatizace Dukly

Teď jsme před podobným problémem v souvislosti s již zmíněnou „privatizací Dukly “ – opět podle mě věc, která měla být zpracována již dávno.

Pokud budeme chtít projekt, se kterým mohu dále jít za možnými investory a snažit se je přesvědčit, že právě Dukla je to nejlepší, do čeho mohou investovat, tak ho musí zpracovat někdo, kdo je pro investory důvěryhodný a jehož slova nebudou zpochybňovat.

Tím pádem jsme u renomovaných firem, které to však pro mé smutné oči dělat zadarmo či levně určitě nebudou. A potřebujeme někoho, kdo již podobné věci v minulosti dělal, zváží všechny alternativy a dá nám vybrat, a zároveň je schopen nám pomoci i s hledáním investorů.

V soukromém sektoru, při nákupu/prodeji firem či akcií, je tento postup samozřejmostí. Jihlava však na to není zvyklá. A aby tento typ projektu zpracovával úřad, považuji za mrhání času úředníků, kteří by na tom pracovali, jelikož zkušenosti s tímto typem projektů prostě nejsou.

Když si představím tu vlnu odporu a následných obviňování z prospěchářství, či nedejbůh z vykonávání trestních činů a porušování dobrých mravů, tak se přiznám, že začínám hodně přemýšlet, jestli mi/nám to stojí za to.

Na druhou stranu, tam kde to jde, je ideální skloubit vnější konzultanty s úředníky – jak je tomu v případě plánu udržitelné mobility. Konzultanti s letitými zkušenostmi vedou naše lidi, a tím se naši lidé sami učí a dělají obrovské pokroky. Z toho mám velkou radost a jsem přesvědčena, že tento postup se městu vyplatí, jelikož až bude potřeba tento plán aktualizovat, či doplnit, tak to budou umět i sami.

Syndrom maloměsta

Takže na závěr – v oblasti klasického vzdělávání a úrovni úředníků je na tom Jihlava, dle mého názoru, velice dobře. V momentu, kdy ale dojde na expertní věci, které potřebujeme jednorázově, tak vzdělávání interních zaměstnanců není, a ani by nebylo efektivní. To samozřejmě neplatí, když se z nárazové činnosti stane pravidelnost – pak je rozhodně efektivnější mít vlastní lidi.

V oblasti využívání expertních služeb - žel - Jihlava trpí syndromem maloměsta, kde si všichni vidí do talíře, a jakákoliv cena, která je vyšší než v místních poměrech obvyklá, budí výraznou nevoli.

Přitom cena expertních služeb se netvoří na úrovni jihlavské, ale celostátní – protože Jihlava by takové lidi jednoduše neuživila.

To se ale těžko vysvětluje, zejména těm, kteří vidí za každým stromem nepřítele, a místo toho, aby sami něco konkrétního udělali, tak jenom kritizují. Ale i to je cena za demokracii...

Výsledkem bývá paralýza při zásadních otázkách města, anebo velice nekvalifi kované rozhodování.

Diskuze k článku