Nový školní rok už klepe na dveře a do tříd zamíří nejen špalíry žáků a studentů, ale i jejich učitelé. Po prázdninách se vrátí ke kantorské práci a jejich svět se naplní čísly, písmeny, vzorečky, historickými daty, cizími slovy… Čekají na ně přípravy a opravy písemek, výklady, dozory na chodbě, cvičení, zpívání… Prostě vše, aby děti naučili vědět a znát.

  A není člověka, který by si čas od času nevzpomněl na své kantory a právě 1. září je tou dobou, kdy jsou naše školní vzpomínky aktuální víc než kdy dřív.

  V Třešti se do paměti školáků téměř tří generací dozajista zapsala učitelka Anežka Kesslerová. A je jisté, že všichni její žáčci se zapsali do paměti i jí. Pamatuje si jména, podobu, téměř o všech ví, kam jejich cesty směřovaly dál…

  Vitální žena, které těžko věříte rok narození 1934, se poprvé před tabuli postavila v roce 1952 a zůstala tam až do roku 1989, kdy odešla do důchodu. I přesto stále chodila do školy na výpomoc a zástupy… „V tom opravdovém důchodu jsem asi tak až poslední tři roky,“ uvádí s úsměvem paní Anežka, které se v Třešti neřeklo jinak než Aška.

  Přiznává, že v posledních letech se, co se školy týká,  „uklidnila“ a 1. září s ní už nic nedělá. Donedávna jí ovšem pohled na děti, jak jdou s aktovkou ke škole, zneklidňoval a záviděla jim.

  „Ne že bych slzela, ale už jsem nikam nepatřila, to místo, kam jsem skoro 40 let chodila, už nebylo moje,“ líčí.

  Být učitelkou, bylo její přání už od první třídy. Přiznává, že se zhlédla ve své paní učitelce a říkala si, jak by to bylo pěkné starat se o děti. „Snila jsem třeba i o tom, že budu holčičkám česat vlásky, aby byly upravené,“ vzpomíná s úsměvem.

  Po vystudování pedagogického gymnázia v Jihlavě na ni čekala první učitelská štace. Do Třeště se dostala umístěnkou. „Byla jsem ze selského rodu, tak mě do Třeště poslali, aby si mě pohlídala dělnická třída. Měla jsem totiž jít učit do Starého Města pod Landštejnem, ale bylo mi řečeno, že je to pro mě moc venkovské městečko a já patřím do dělnického prostředí. Tak jsem se dostala sem,“ referuje, ovšem nijak ve zlém. Třešť se stala jejím domovem, založila zde rodinu, vychovala děti, vnoučata, našla přátele, kamarády.

  Coby učitelka „národní školy“ – tedy prvního stupně – měla na starost prvňáky až čtvrťáky. S kolegyněmi si třídy rozdělovaly. Kdo spíš inklinoval k malým dětem, měl jen prvňáky a druháky. Kdo chtěl větší děti, ten si bral jen třeťáky a čtvrťáky. „Já jsem měla nejradši prvňáčky. Ty děti jsou ještě vděčné, přítulné, kamarádské a já jsem jim mohla dát něco z toho mateřského,“ svěřuje se.

  Dokonce celých 14 let učila jen první a druhou třídu. „Po těch pár letech jsem měla hned pět ročníků dětí na škole a pletlo se mi, jestli už to jsou páťáci, sedmáci nebo deváťáci,“ přiznává.

  Kolik žáčků ale celkem učila, spočítáno nemá. „Byla jsem lajdák. Kdysi mi moji první žáci darovali krásný památník, kam jsem si pár let zapisovala, kde jsem učila, kolik dětí bylo ve třídě, jejich jména… Ale pak jsem ho někam založila a moc toho lituji. Sem tam jsem si ty své „děti“ mohla připomenout, zavzpomínat, jestli bych je poznala, nepoznala…,“ lituje.

  Své žáky, byť z některých už jsou babičky a dědové, většinou poznává a oni poznávají ji. Popisuje, že byly děti vynikající, průměrné, podprůměrné, i darebové. Shrnuje ale zkušenost svou i svých kolegyň, že úctu a pozdrav jí věnují zpravidla ne ti nadaní a jedničkáři, ale ti, kteří patřili mezi „zlobidla“.
Jako učitelka na prvním stupni musela ovládat vlastně všechno. Mezi její oblíbené hodiny patřil krasopis, kde se děti učily psát obloučky a bříška, a pak také tělocvik.

  Když po letech zjistila, že tělocvik je nejméně oblíbený předmět, tak tomu nevěřila. „Ony vlastně všechny výchovy – tedy nejen tělocvik, ale i hudební a výtvarná výchova - jsou v neoblibě. Dnešním dětem se nic nechce dělat,“ hodnotí s dodatkem, že dříve byly děti víc nadšené. Vděčné za všechno, čím něco získávaly. „Dnes ohrnují nad vším nos – znají toho víc z televize, z encyklopedií, můžou kantora „utopit“, protože oni už to dávno znají,“ naznačuje.

  Historek má za dobu svého kantorského působení dost a dost. Mezi ty vtipné patří ta, když si v pětapadesáti letech pořídila své první rifle. Vzala si je na celodenní výšlap s prvňáky. „Šli jsme, povídali si a najednou za mnou přijde holčička a povídá - Paní učitelko, máte pěkné rifle, ale jste na ně stará. Dávám tuto historku k dobru a ta holčinka si to pamatuje a také ji povídá dál, jaká byla hubatá prvnňačka,“ prozrazuje s úsměvem.

  A když začíná nový školní rok, co by jako dlouholetá pedagožka poradila rodičům? „Hlavně nemluvit před dětmi proti učiteli – mohou mít na kantora názor takový, nebo makový, ale dítě musí cítit, že má rodič úctu k učiteli. To teď neexistuje,“ konstatuje s dodatkem, který je všem učitelům asi dobře známý: Když má dítě jedničky, tak je to zásluha rodičů, když má pětku, je to vina kantora. „To se rozhodně teď prohloubilo,“ shrnuje na závěr.

Diskuze k článku