Antonín Zvěřina
region
tel.:+420 567 578 034
mobil:+420 736 193 623
zverina@jihlavske-listy.cz

Už tři měsíce bydlí v Třebíči kníže von Haugwitz. Historie tohoto rodu sahá až do roku 816. Jihlavským listům poskytl rozhovor.

Jak vlastně zní celé vaše jméno?

Svatopluk Richard Vladislav Norbert kníže von Haugwitz a baron z Biskupitz. S oslovením Jeho Jasnost.

Používáte někdy celé jméno?

U nás asi ani ne, spíš v zahraničí. Tady se neakceptuje, aby měl někdo víc jmen, natož nějaký aristokratický titul a přídomek.

Co se s vaším rodem dělo za minulých režimů?

Naše rodová linie zůstala zde v Československu a veškerá příkoří totalitních režimů prožívala společně s našimi národy. Můj pradědeček Jindřich s rodinou si nechali za nacistické okupace české občanství a rodina podporovala odboj skrze zpravodajské důstojníky Čs. armády. Myslím si, že od mých předků to byly velice statečné kroky.
Rodová linie, která byla za okupace v Náměšti nad Oslavou, také podporovala odboj, ale pod tlakem nacistů se přihlásila k národnosti německé, a to se jim stalo po roce 1945 osudným.

Po pádu komunistického totalitního režimu v roce 1990 se sem lidé začali vracet, včetně členů šlechtických rodů. Říkalo se, jak to měli těžké, když museli odejít z rodné vlasti.

Málokdo si ale uvědomuje, jak těžké to měli ti, kteří zde zůstali. Troufám si říct, že to měli mnohem těžší než ti, jenž v zahraničí mohli alespoň svobodně dýchat.

Čím jste se po roce 1948 zabývali?

Můj pradědeček zemřel za války v roce 1943. V posledních letech života byl šéfem celého chemického koncernu Československa se sídlem v Kolíně. Jednalo se o akciové továrny, které vyráběly chemikálie. Jeho bratranec byl divizní generál Čeněk Haužvic, zakladatel vojenské zpravodajské služby Československa v roce 1918.
Můj dědeček Svatopluk Josef a jeho bratr Vratislav byli prvorepublikoví právníci, můj děda nedostudovaný s titulem JUC, protože Němci zavřeli vysoké školy, a po válce se k tomu jako ženatý již nevrátil.

Oba dva působili následně v rámci státních drah. Prastrýc byl nejdříve na pozici právníka, to bylo v prvopočátcích, ale to se komunistům v padesátých letech velice nelíbilo.

Osm let pak pracoval na dráze jako posunovač, děda dělal výpravčího. Postupně se „vypracovali“ a děda vykonával pozici navrhovatele dopravní sítě a zajišťoval, aby do každé vesnice byly přivedeny koleje.

Po roce 1990 byla možnost získávat zpátky majetky, jak je na tom váš rod?

My jsme na tom s majetky příliš dobře nebyli, protože největší historický propad v naší linii zaznamenal v minulém století ještě před válkou můj praděda. Za první republiky měl dost rozinvestováno a přišla hospodářská krize.

Ačkoliv měl v Argentině doly na zlato, doly na mramor, a spoustu akcií a dalších věcí, tak měl velké problémy krizi ustát. O mnoho majetku přišel.

Pokud jde o ještě dřívější panství, dosud máme spory s jinými rody ještě z dob Rakousko-Uherska. Pak přišla první republika, okupace, komunisti, věci zůstaly otevřené a nikdy se nedořešily.

I dnes je velice složité je nějakým stylem dořešit. Třeba jedno panství mi visí na jediném papíru, který nemám. Dnes je velice složité něco dohledat, některé papíry nejsou k dispozici, jiné v církevních archivech, kam se nedostanu.

Nemrzí vás to? Asi byste rád navázal na práci předků.

Když se podívám na rodokmen od roku 1226 a na jednotlivé životní příhody a osudy, tak zjišťuji, že v každé době byly nějaké potíže. Haugwitzové měli vždycky problémy, protože hájili spravedlnost. Mnoho obtíží měli s okolní aristokracií, protože striktně prosazovali „padni, komu padni podle práva“.

Některé rody měly pocit, že když mají pozici a moc, tak si mohou dělat, co chtějí, a to i v rozporu s právem. Moji předci na to ale nepřistupovali a u poddaných byli vždy oblíbení.

Myslím si, že dodržování práva se v naší rodině uchovalo dodnes a v dnešním moderním světě, plném bezpráví, doslova trpíme naším zesíleným smyslem pro spravedlnost.

(Více v tištěném vydání JL s datem 2. 2.)

Diskuze k článku